Voják

Tenhle mohl být vojákem. Alespoň toho přesvědčení jsem nabyl po přečtení deníku, který se dochoval v jednom z domů. Byť značně špinavý, místy potrhaný a leckteré odstavce jsou nečitelné, dovolte mi zprostředkovat vám alespoň část rukopisu, která zůstala před zubem času uchráněna. A dovolte mi číst z něj trochu netradičně... od konce. Poslední zápis v deníku zní:

"Letos to byl už dvanáctý rok velké války. Stejně jako jsem nevěřil, že začne, neuvěřil bych ani, že bude trvat tak dlouho. A ani ve snu bych si neuměl představit, že skončí tak náhle, během jediného dne, na který jsme tak čekali a kvůli takové samozřejmosti, kterou je prostá, prostá lidskost.

Mám radost, neobyčejnou radost, jenž jsem za ta léta nezažil. Mám ale i strach, neobyčejný strach. Ztratil jsem mnoho a mnohé. Nevím jestli jsem neztratil všechno a všechny. Nevím, jestli se mám ještě kam a ke komu vrátit. Přežil jsem to všechno, i když nevím jak. Jsem šťastný a prázdný."

Dál píše:

"Dnes brzy ráno jsem se svým oddílem procházel okraj města. Zbylo nás jen šest. Jsme daleko od naší linie a odřízli nám ústupovou cestu. Jsme daleko od posil, daleko od záchrany. Dva z nás jsou raněni, munice máme tak málo, že už můžeme spoléhat spíš jen na bodce svých pušek. Zásoby žádné, kolem je všechno zničené. Několik dní jsme ani nespali. Neustále jsme ostřelováni.

Došli jsme k velké budově. Vešli dovnitř a podle lůžek v místnostech i na chodbách usoudili, že se jednalo o provizorní nemocnici. Panovalo tu naprosté ticho, ale i tak jsme se do průzkumu pustili se vší obezřetností. Nějaké lékařské pomůcky by se nám hodily.

Z patra se najednou ozval hluk. Zpozorněli jsme. Nejsme tu sami! Našli jsme schodiště a po jeho napůl zdemolovaných stupních postupovali nahoru. Ozvalo se silné zaskřípání. Jako když zkřížené dveře drhnou o dlažbu. Zvuk vycházel z haly přímo proti ústí schodiště. Náš pohled nejdříve upoutala těla ležící v chodbě na zemi, skryta pod látkami a přehozy. Některá z nich očividně dětská. V místnosti jsme našli tři ženy a celkem šest dětí."

Není příjemné ty řádky číst, ale dál píše:

"Nevím kdo ty ženy a děti jsou a proč tu zůstaly. Nemluvíme jejich jazykem a ony zase nerozumí našemu. Zřejmé je jen, že jsou v zoufalé situaci, bojí se a potřebují pomoct. Jedna z žen leží na lůžku. Levou nohu má vůči tělu nepřirozeně vytočenou, je celá od krve, upadá do bezvědomí, jedna paže jí skoro celá chybí a v druhé pevně svírá bezvládné dětské tělíčko. Zbylé dvě ženy zahnaly děti za to lůžko a s čirým zoufalstvím ve tvářích se postavily mezi ně a nás. Při tom pohledu jsem nebyl schopen vyřknout jediné slovo, ikdybych z jejich jazyka nějaké znal, a tak jsem jen pomalu sklonil pušku a odložil ji ke zdi.

Moji muži udělali totéž a ženy se spěšně vrhly zpět k ležící. Ne že by se nás přestaly bát, spíš neměly času nazbyt a ignorovaly nás.

Přistoupil jsem blíž a chtěl jsem nějak nabídnout pomoc. Mráz mi přeběhl po zádech, když jedna z žen vyjmula té ležící z podpaží nehybné tělo dítěte, vložila mi ho do náručí a s přísným pohybem brady směrem k chodbě mi ukázala směr. Zadržujíc přitom slzy v očích na tváři, která už tak nesla patrné známky vysušených slz, potu a krve. Vzpomněl jsem si na ta těla na chodbě.

Zažil jsem a viděl jsem za ty dlouhé roky mnohé. Ve dne si nevzpomenu na všechny tváře, ale v noci se budím, když mi je podvědomí jednu po druhé živě připomene. Vím jaké to je, sledovat jak mi dobří kamarádi hoří před očima aniž jim mám možnost jakkoli pomoct. Vím jaké to je, když mi do tváře vytryskne krev vlastního bratra, kterému pár kroků ode mne proletěla kulka krkem a zemská tíž ho v mžiku nemilosrdně stáhla k sobě. Ale tenhle pocit byl pro mě zcela nový. Zmohl jsem se jen na hluboké nadechnutí a otočil se ke dveřím. Společně se mnou vyšla druhá žena a též moji muži, kterým dala do rukou nějaké nádoby, látky a další věci.

Jaké bylo naše překvapení když jsme za dveřmi stanuli tváří v tvář nepřátelským vojákům, kteří na nás okamžitě namířili. Obě skupiny pak znehybněly. Až do chvíle, kdy ta žena vystoupila před nás a začala těm vojákům něco říkat. Byla rázná. Nerozuměl jsem ani slovo, ale ukazovala na dítě, které jsem držel, pak na nás, na ně a taky na jejich pušky. Jeden z nich pak pokynul rukou a celá skupina naráz zbraně sklonila. V ten moment mě do očí praštily ty barvy. Ty barvy na jejich stejnokrojích. Trikolóry, které oni i my máme totožné. Pouze jinak uskupené.

V jediné sekundě mi hlavou proběhl dávno zapomenutý rozhovor z úplného kraje války, kdy jsem jako nováček potkal starého vojáka. Řekl mi: "Hochu, válka vůbec není o tom, která strana vyhraje. Vítězové jsou předem daní. Máš-li před začátkem války továrny na obvazy a náboje, jsi jejím vítězem. Máš-li po válce možnosti podílet se na obnově zničených měst a území, jsi jejím vítězem. Války nejsou o moci. Jsou o penězích a války jsou samy o sobě těmi nejlepšími továrnami na peníze. Běžní lidé válčit nechtějí. To jen chtiví mocní chtějí pořád víc a když zdroje vyčerpají, musí je přeskupit. Nejprve dlouho zasévají do společnosti svár. Lépe několik, na různá témata. Aby zavládla nejistota, zloba, nenávist, opovržení. Musí totiž válku odůvodnit, aby lidé chtěli válčit sami od sebe. Aby věřili, že mají důvod válčit. Že mají za co válčit. Že můžou válčit proti sobě. Proti sobě samým. Dokud tohle všichni nepochopíme, dál budeme jen jejich užitečnými idioty a kola válek se budou roztáčet znovu a znovu."

Poslední zápis potom uzavřel slovy:

"Ta vzpomínka byla jako jasný blesk v mé zničené černé mysli. Neumím to popsat, ale ti vojáci namísto našeho zastřelení nebo aspoň zajmutí, začali pomáhat se záchranou těch přeživších žen a dětí také. Najednou jsme si byli rovni. Vždycky jsme si totiž byli rovni. Jen až teď jsme bojovali za stejnou věc.

Nedlouho na to boje ustaly na všech frontách. Člověk přestal bojovat proti člověku. Všechny vlajky byly strženy. Mocní už nemohli prát peníze v krvi svých lidí a tehdy se celá společnost vyvinula v něco lepšího. Postoupila na vyšší úroveň bytí."