Sadař

Bylo časné ráno. Sluneční paprsky svým otálením ještě chvíli napínaly přírodu a mlčné krajině vládlo pokojné bezvětří. Jako jeden z mnohých, staral se zejména o zdejší ovocné sady. Ovocnářství mělo v tomto kraji předlouhou tradici a široké koruny posazené na vysokých kmenech byly patrné téměř kdekoli, kde nebylo vidět lesy, louky nebo obdělávané lány polí. Tu se ze vsi rozbíhaly dlouhé aleje statných hrušní lemujících cesty vedoucí jedna do městečka, druhá do sousední vísky. Pod horizontem na úpatí hory je kopírujíc vrstevnici spojovala alej další, tentokráte třešňová a višňová.

Sadař se ale teď usadil nedaleko svého domu ve vsi. V sadu, který záměrně zabíral hůře obdělávatelný svah mezi loukou nad ním a potokem níže v údolí. Jeho předci tu vysázeli hrušně a jabloně. Stromy rostly ve čtyřech řadách, v pravidelných rozestupech pečlivě naplánovaného trojsponu tak daleko od sebe, aby si jejich mohutné koruny nemusely konkurovat v prostoru pod životadárným Sluncem. Většina z nich byla v plné síle, v nejlepším věku. Byly tu ale i stromy staré, na konci své dlouhé životní poutě, během níž poskytly lidem ve vsi i širokém okolí nezměrné množství ovoce. Už neplodily nebo jen málo. Jabloně často praskaly vedví a za silného vichru odlamovaly se jim i silné větve. Hrušně byly pevnější a usychaly a trouchnivěly nejprve zevnitř, tvoříc přitom přirozené dutiny pro divoké ptactvo a další drobná zvířata. Lidé je nechávali stát dokud to bylo bezpečné a už když strom silně zestárnul, vysadili k němu stromek mladý, který za několik let převezme místo svého zasloužilého předchůdce.

A právě to byla jedna z prací sadařů. Starost o udržování sadů v pestrém věku stromů. Jedině tak měli lidé jistotu stálé úrody a darů zdravého šťavnatého ovoce.

Sadař se usadil do trávy nad první řadou stromů, aby posnídal. Bylo velmi časné jaro. Tráva ještě nevyrostla ani nad kotníky a stromům sotva rašil první pupen. Ideální čas pro sadbu mladých stromků. Předcházejícího večera ještě stihl vysadit dvě mladé hrušně. Z látky vybalil sýr, pár krajíců chleba a trochu tvarohu. Snídal, spokojeně si prohlížel dva nové přírůstky a doufal, že se dobře ujmou a jednoho dne budou stejně tak mohutné a košaté jako pomalu schnoucí hrušně vedle nich a že dají stejně tolik sladkého ovoce. Věděl, že tou dobou už tu nebude, aby je spatřil v plné velikosti a největší plodnosti, ale to ho nijak nermoutilo. Mlčky se usmíval při té představě a uměl si to živě představit, protože opodál stály právě takové mohutné stromy plné síly a v nejlepších letech.

Netrvalo dlouho, vlastně to bylo celé jen mžik, a ves se začala probouzet. Jako první vyběhl z domu sadařův synek. Malý chlapec, pět zim teprve zažil. Plátěné kalhoty urousané od rosy, než k tátovi doběhl a košile rozevlátá, rozepnutá. Boty žádné, to bylo tehdá zboží luxusní. Pěkně naboso si to šinul travou podél cesty a samozřejmě nezapomněl skočit do každé louže, kterou na cestě zahlédl. Doběhl k tátovi, usadil se mu na koleno a chvíli koukal s ním na probouzející se sad. Ale jak už to u dětí bývá, vydržel to jen chvilinku. To už ale od táty dostal krajíc s pořádnou porcí čerstvého sýra a tak se do něj hladově zakousl.

Po chvíli se ještě s plnou pusou zeptal: "táto, proč sázíš ty stromy?"

Sadař se usmál a pověděl: "máš rád ty koláče, co máma peče?"

Chlapec neřekl nic nahlas, ale dychtivě přikyvoval až mu kousky sýra padaly z krajíce do trávy.

"Tak přesně tyhle ovocné koláče máme jen díky tomu, že tvůj děda, před ním můj děda a..."

"A dědův děda!" Skočil synek tátovi se smíchem do řeči.

"Ano i dědův děda." Dodal se smíchem sadař.

"A před nimi ještě další dědové vysadili tyhle velké stromy, co tu dnes vidíš."

"Můžu taky sázet stromy, tati?" Vyhrkl ze sebe chlapec nadšeně.

"To můžeš, chlapče, ale teď se zvedni. Zem je ještě studená a už nás čeká jiná práce."

Chlapec už věděl a tak vyskočil z tátova kolena a běžel zpátky k domu, přičemž si zase nezapomněl radostně zaskákat v každé louži, ještě se zbytkem krajíce v ruce a plnou pusou.

Sadař vstal, mlčky se ohlédl za synkem, pak ještě jednou přehlédl rozlehlý ovocný sad. Pokojně se usmál a věděl, že je vše dobré.