Lapka

Tenhle mohl být lapka. Človíček co se životem potloukal od těžkého dětství a od problému k problému proběhl svým životem. Rozumu totiž nijak zvláště nenabyl a skoro u každého lupu ho chytili. Nikdy se nedovtípil zvyklostí panských, že když chce krást, aniž by si ho troufli lapit, musí krásti ve velkém. Že musí široké sítě nejprve naplést a na každý konec nitky známého svého si dosadit nebo tomu každému jednotlivě alespoň tučné všimné pravidelně podsunout.

Jenže on spíš na trzích kapsy vybíral, měšce kradl, lákaly ho nadité brašny kožené a pokaždé když takovou spatřil, nemohl si pomoct a jeho svět se zmenšil jen na ni. K tomu moc rád pil a když měl příležitost, nikdy nepromarnil šanci přihnout si jak zákon káže. To mu samozřejmě jen komplikovalo snažení zlodějské. Ne že by mu na tom záleželo. Dokonce se v náladě dosti neohrabaně pokusil ukrást z klece živého kohouta s vidinou snadné pečínky. Ten začal řvát jen co na pařátech ruku ucítil. V okamžiku u něj byl trhovcův pes s tlamou dokořán a tesáky vyceněnými. Lapka zase prchal pryč a mohl být rád, že pes u povozu na řetězu byl.

Jak léta ubíhala, všude možně už ho znali, a tak ho trhovci odháněli od svých povozů a stánků. Ti prudší klidně rovnou holí. Kupci si dobře střežili měšce připnuté k opasku, když známou postavu potkali a do hospod se podíval jen kousek za práh a už ho hostinští div ne v zubech vynášeli na ulici.

V žaláři to znal jako doma. Vlastně žádné doma ani neměl, takže na mříže v malém okénku, na holé bílé zdi a prostý tvrdý slamník v rohu si už zvykl jako na vlastní. A taky to bylo jediné místo, kde konečně úplně vystřízlivěl. Četníci ho neradi viděli, protože mu zase nějaký čas museli nosit vodu a jídlo a přitom věděli, že ho za jeho drobné kapsářství budou muset časem pustit. Jen proto, aby se jim za nedlouhý čas zase vrátil zpět.

Jednou v podvečer. Byl podzimní den, takový prazvláštní. Stromy sice hýřily listy v tmavých pestrobarevných tónech, ale chyběl vítr, který by je z větví trhal a odnášel na zem. Lapka se dopotácel ke skromné dřevěné chatrči na vršku za vsí. Byl zase řádně připopilý, protože předcházející večer se mu zadařilo převelice. V posledním statku ve vsi se mu povedlo nepozorovaně dostat až do tamní spíže. Z ní si rychle odnesl velký džbán vína a k tomu navíc bochník chleba a poctivý kus sýra. Se vším se ukryl v nedaleké velké stodole, kde se jídlem a pitím tak unavil, že nad ránem tvrdě usnul. Našel ho sedlák. To se ví, že řádně naštvaný. Hnal toho pobudu ven ze stodoly. Lapka mohl být rád, že si sedlák na první dobrou všiml jen toho šíleného nepořádku, který ve stodole stihl taky stropit a ne hned rozbitého džbánu a zbytků jídla. To by ho ještě dohnal a zase by schytal výprask.

Jak přelézal nízký proutěný plůtek, zakopl a spadl do nějakého křoví, co za ním rostlo. Co na tom, že o kousek dál byla pootevřená branka. Té si ve své z kocoviny znovu nabité neohrabanosti ani nevšiml. Z těžka vstal, udělal pár kroků a zakopl o kořen kmene hrušně zarývajícího se spěšně pod zem. Když se pak ještě zamotal do trnitých pařátů šípkového keře, nadával jak může někdo mít před domem tak zarostlou zahradu.

Domek neměl zamčené dveře a když do něj vstoupil, zjistil, že nikdo není doma. V očích se mu zatřpytilo vzrušením. To ale rychle opadlo. Uvnitř totiž nebylo vůbec nic cenného a ani nic pořádného k jídlu. Všude jen samé sušené ovoce, houby a bylinky. Mrzutý se svalil na malou postel a znovu usnul.

Vzbudilo ho až vrzání dveří. Do světnice vešla pomalým krokem stará žena. Vlasy jí zakrýval dlouhý šátek a v ruce držela košík plný dalších rozličných rostlinek. Lapka notně znervózněl. Vyskočil z postele a nenapadlo ho nic lepšího než se rychle skrčit za stůl stojící uprostřed místnosti. Stařena si ho ale podle všeho nevšimla. Možná jí už zrak i sluch špatně slouží. Pomyslel si lapka.

Jenže zase tak špatně nesloužily. Když se otočila od dveří a poodešla dál, lapka zbrkle vyskočil zpoza stolu a utíkal rozrazit dveře. Chtěl rychle zmizet. To už si ho žena všimla a oba se pořádně lekli. Ve své snad i vrozené neohrabanosti do ní vrazil až se její skromná postava zhroutila u zdi na zem. Udeřila se přitom do hlavy takovou silou, že byla okamžitě v bezvědomí. Lapka se ani neohlédl a vší silou se opřel taky do dveří. Ty se rozletěly ze svých nikterak pevných pantů a on utíkal pryč. Rychle, ani se neohlížel, utíkal až do březového hájku na dalším vršku.

Jenomže tou ranou ze zdi spadla i petrolejová lampa, která svým stydlivým plamínkem osvětlovala vstup do domku. Ten se po pádu a rozbití lampy hladově nadechl vzduchu, žíznivě se napil petroleje a během chvíle tančily ze střechy stavení plameny ve zlověstném černém kouři. Lapka to z dálky celé v šoku pozoroval, ale nebyl sto se ani pohnout. V momentě, kdy lidé ze vsi vbíhali na zahrádku před malým stavením, se celá střecha zhroutila k zemi a hned na to se sesunuly i dřevěné obvodové stěny domku.

Věděl, že je zle. Hodně zle. Když ho chytili, ke všemu se přiznal. Věděl ale, že za smrt člověka ho tentokrát už nečeká jen žalář. A tak lapka skončil na vrchu šibeničním.

Inu, někdy si duše nit života nedokáže upříst ku svému prospěchu a prospěchu ostatních. Třeba se ale z chyby poučí a v životě příštím se bude žít jí i jejím nejbližším o poznání lépe.