Soudruh

To dopoledne pukly snad všechny květy hrušní naráz a aleje se proměnily ve sněhobílé řeky sahající daleko do údolí.

No a to bylo asi to jediný, co za něco ten den stálo. :)

Soudruh už dlouho nevstával tak, aby byl v práci v šest. To ještě tehdá kdysi všechna jemu čest. Teď už na funkci řádně přisátej vyspával aspoň do devítky. Spíš do desítky. Pak cigaretka, panáček... no, nebo radši dva a hnedka žhavit drát. Von to teda byl kluk ne úplně chytrej. Mezi náma byl vlastně ouplně blbej. Taková suchá kláda s kůrou už vopadanou, ale pořád se držící pohromadě, když jí na výsluní pohodíte.

Nadšení a proaktivní přístup k věci mu totiž nechyběl. To se počítalo a nějakej rozum v hlavě tyhle dovednosti dokázaly nahradit hravě. Straně se prostě hodil. Vono tak gumovejch voddanejch lidí zase tolik ve společnosti nebylo a když se někde nějakej vyloupl, bylo dobrý ho hned stáhnout pod svoje křídla, vo tom žádná.

Ve vsi zastával veledůležitou funkci. Tzv SSOOKS neboli spolehlivý styčný občan pro oficiální komunikaci se stranou. Řád nejvyšší svazácké pacičky nosil hrdě na klopě, kdykoli se ukázal na veřejnosti a obrázkový diplom s motivem západu slunce mu visel ve světnici nad kredencí. Všem se pak chlubil, že na tom obrázku slunce nikdy nezapadne, stejně jako se ze světa nikdy neztratí blahobyt a prosperita, dokud von po něm bude chodit. A bylo to tak. Všichni se kvůli jeho nasazení měli již včera lépe než pozítří.

Ve vsi mu teda nikdo neřek jinak než trouba na zavolanou anebo zkráceně udavač. Každopádně jakmile soudruh vešel večer do hospody, s řádně naleštěnou pacičkou, všechna zábava zmlkla. Voni se všichni holt báli, aby něco omylem neutrousili a neměli z toho zbytečný voplejtačky na vokrese. To poslední, co by taky našinec potřeboval, by byl vejlet s troubou na vokresní výbor k progresivní převýchově. Než to, každej by šel radši v dešti seno přehazovat, prase učit couvat nebo pokácený stromy znova do země sázet. Zkrátka cokoli užitečnějšího.

No a jak se tak soudruh hospodou nesl, krokem přehlídkovým s úsměvem lišáckým, připomínajíc teda ve skutečnosti spíš lišáka s čerstvě prodělanou mrtvičkou v půlce tváře, každej do jednoho jak tam v tý knajpě seděli, si v duchu říkal: "proboha, jen ke mně ne, ke mně ne! Ke mně si nesedej!" No a von soudruh byl duše hodná a vždycky si šel sednout až dozadu k tomu velkýmu stolu. Ten byl totiž nejváženější. Tam sedávali i vyšší soudruzi z vokresu, když vobčas dojeli až za našinci vosobně. Ti měli na klopách pacičky tři. Usednul a zavzpomínal, jak mu zrovna tady, zrovna před měsícem říkal vyšší soudruh z vokresu, že ho tam u nich taky jednou vidí. A co víc! Možná, možná, že to nakonec dotáhne až do Prahy! No považte, do hlavního města našinec snaživej. Ach, to by bylo něco! Až mu v duchu slzička ukápla. Dal si jen jedno pivo, aby šel vesnickejm příkladem a šel chlastat domů. Přece nebude lemtat s ostatníma pivo, když ho čeká ulitá kořalka z dovozu. Všechny při odchodu pozdravil jasně a zřetelně: "Čest!" a všichni na to sborově odpovídali: "V práci v šest!"

Vyspinkal se pěkně do růžova. Do desítky. Pěkně pak přes poledne obdivoval obrázkový diplom a pacičku a těšil se na nevyhnutelné lepší zítřky. Jenže co se pak nestalo, co čert nechtěl. Pro krinda pána, to bylo nadělení, to bylo smutku a mrzení. Místo kariéry v Praze, se tam ten den vodehrála revoluce. Inu tak soudruh zase žhavil rychle drát až na vokres. Tam taky měli strachu vo svoje vodznáčky, ne že ne. Ale zachovali klid. Na otázku co teď budeme dělat, odpověděli prozaicky... nic. Převlíkneme pláště soudruhu a pojedeme dál, dál půjdeme progresivně za lepšími zítřky protože kratší než víkend, je už jen paměť lidská. Nuže! Schovej ve skříni rudý plášť svůj, připrav si... barvičky doladíme.