Mlynář

Sedláci navezli obilí na povozech do dvora mlýna a práce stála. Ten pacholek byl zase pryč. Mlynář si cosi zabrumlal pod vousy a okem střelil směrem, kde se z lesa nad vsí pnula k obloze majestátní skaliska. Ani na chvíli nezapochyboval, kde jeho vyvedený synek je a s kým tam je. Jenže tentokrát se o fous zmýlil.

Mohutný valach, který přitáhl jeden z povozů začal ržát a širokým kopytem pod sebou do země vyryl brázdu. Mlynář si rychle za koněm všiml dvou lidských nohou, které se snažíc tiše a nenápadně kradly směrem ke mlýnu. Což o to, kůň to byl statný, že se půl vozu za něj schovalo. Ale to mlynářovic synkovi stejně nepomohlo. Mlynář si na něj počíhal a jak ho měl na dosah paže, už si ho pěkně za ucho vytáhl zpoza ohromného zvířete a odvedl před něj. Ještě dostal záhlavec, že jde pozdě a hnedle k tomu druhý za to, že prohání pekařovu nejstarší dceru a vodí si ji o samotě do lesa a na skaliska, což se prostě nesluší. Po vsi se to už dávno vědělo a pekař měl kvůli tomu na mlynářovic synka pěkně spadeno. Tím spíš se mlynář snažil synka umravnit, protože šlo v jedné osobě o zákazníka i starého kamaráda.

Jenže co naplat. Mládí neporučíš a všichni jsme kdysi dělali věci, které jsme nedokázali nijak ovládat. Tak moc jsme je chtěli. Zamyslel se mlynář nad svými vlastními léty minulými a nad tím, co všechno krásné mu to přineslo tehdy a co všechno krásné mu to přináší dodnes. Ty pocity v něm náhle umocnil moment, když zahlédl z podloubí domu vyjít svou ženu. Jak vidět vycházet zářící slunce za podmračeného dne. Pomyslel si s upřímnýn úsměvem pod vousy.

"Ale teď honem!" Skoro zahřměl svým hlubokým hlasem, až se další ze statných valachů ozval, když napjal svaly v ohromném těle, pohodil mohutným krkem a uštědřil levým předním kopytem zemi pod sebou takovou ránu, že se oblak prachu vzedmul, div kámen pod ním nepuknul a ozvěna se rozlétla mezi zdmi stavení.

Nebe se totiž opravdu začalo povážlivě zatahovat těžkými mračny.

Synek mlynářský nelenil. Beze slov se okamžitě přidal k čeledínům a sedlákům. Pytle s obilím jakoby rázem začaly samy mizet z vozů. Netrvalo dlouho a všechny ležely jeden přes druhý uložené pěkně v suchu a bezpečí jako hora slibujicí lidem, že se vše podařilo, že budou plné žaludky a že bude vše dobré.

Jen co ve stájích odstrojili koně, spustily se takové provazy vody, že splést je dohromady, vydaly by na lodní lana, která by na břehu řeky udržela nejednu bárku i během divokých proudů rozbouřeného jarního tání. Koně hltali do svých obrovských plic přívaly čerstvého vzduchu do široka otevřenými vraty stáje a lidé jakbysmet. Ten pocit byl osvěžující, osvobozující, až omamný a okouzlující.

Jen synek mlynářský se začal ošívat a oči mu zase těkaly horečnou nedočkavostí. Mlynář si toho dobře všiml.

"Utíkej, pacholku. Svůj díl práce jsi odvedl skvěle." Řekl uznale synovi a poplácal ho spokojeně po ramenou.

"A pověz jí, ať doma vzkáže, že se pekárna nezastaví, protože mouky bude dost a dost." Zavolal za ním ještě, když se synek na chvíli ve vratech stáje zastavil, aby si našel co možná nejkratší cestu do podloubí domu na protější straně dvora a pak dál do lesa, který odděloval mlýn od vsi. Přikývl otci na srozumněnou a byl pryč.