Rybář

Tenhle mohl být třeba rybářem.

Stíny stromů se uprostřed noci natahovaly až daleko od břehu rybníka na zamrzlou vodní hladinu pokrytou čerstvým sněhem. Zrovna před malou chvílí přestalo sněžit, když mračna odvál ostrý ledový vítr. Krajina se utišila a kam nedopadaly siluety břízek, osik a topolů, tam bylo v měsíčním svitu vidět dál než by v noci jeden čekal.

Rybář pobral své náčiní a vydal se na zavátý led. Rybník v závějích splýval s okolními loukami a kde hladina přecházela v břeh, bylo zřejmé jen ze sněhových vln přikrývajících pobřežní vegetaci.

Rybník to byl rozlehlý. Rybář šel pomalu, obezřetným krokem, poslouchajíc na dlouhé vzdálenosti rozběhnuvší se jemné praskání v ledovém krunýři hladiny. Leč nebezpečná, byla to symfonie, kterou led pod jeho nohama tu a tam zahrál a rybář dobře věděl, kudy ještě jít může a kam už vkročit nesmí.

Po vánici byl zvuk sice trochu tlumený novou vrstvou sněhu, ale to jeho dobře cvičený sluch v absolutním mrazivém tichu nijak neomezovalo. Občas se taky zdálo, že led umí zahrát i ozvěny, což jen podtrhovalo nevyzpytatelnost ledové krusty. Její pružnost, pevnost i křehkost. Při letmém pohledu do strany, kde na několika desítkách metrů nerostly žádné stromy, se zdálo, že obloha rozsvícená miliardami hvězd, volně přechází v miliardy třepotavých mrazivých krystalků sněhových vloček blyštících se v měsíční záři na hladině před ním. Jako by se mu celá souhvězdí snesla až k nohám a on mohl kráčet po zamrzlé noční obloze. Svit Měsíce, třpyt vloček a celá ta noční krása natolik obalamutily jeho smysly, že se až zalekl, když se pod ním rozlynuly silné tóny prasklin kvapně se rozbíhájících hned několika směry v dál naráz. 

Rybář v okamžení stál na místě jak přikovaný, jako kdyby i on zmrznul mávnutím kouzelné hůlky ledové královny, která se procházela po svém ledovém panství. Pootočil hlavou směrem ke vsi a ona tam na břehu opravdu stála. Jeho královna. Oblečená ve třpytu hvězd a barvách noci. Alespoň tak se její silueta z dálky zdála. Vykročil k ní schovajíc za záda prut i vrták na led. S šibalským úsměvem ve tváři, který ale s měsíčním svitem v zádech stejně nebyl patrný, došel po hrajícím ledu až k ní a spatřil tentýž výraz i v jejím obličeji.

Neřekla nic. Mlčky se dál doširoka usmívala, rucela měla na hrudi založené do sebe a v porovnání s hloubkou a jiskrou jejích očí byl celý širý vesmír nad nimi jen jednou jedinou vločkou v celé té nekonečné ledové přikrývce hladiny rybníka.

Ticho po chvíli prolomil on. Naklonil se k ní a k uchu zašeptal :

"Chtěl jsem Ti jen na nebi ukázat Polárku." A pousmál se při té neškodné očividné lži. :)

"Já od Tebe ale nechci slyšet pohádku." :) Zašeptala mu něžně nazpět smějíc se nešikovně schovanému rybářskému náčiní za jeho zády. 

Odpověď ho pobavila, podíval se jí zpět do očí a pokračoval :

"Nad ránem chtěl jsem Ti ale modré z nebe snést." :) 

Její šibalský přímý pohled nepolevil, když pak řekla jen:

"Měl bys mě doma  raděj svléct." :)