Stopař

Když stopař přišel k sobě, svět kolem něj byl temný, rozmazaný a paměť mu nedovolovala vzpomenout si na události nedávno minulé. Zastřený pohled mu bránil rozeznat cokoli v blízkosti. Hlava se mu točila a byl naprosto dezorientovaný.

Promnul si oči, ale bylo to jen horší. Obraz potemněl ještě víc. Ucítil pach krve na rukou a teprve pak mu došlo, že si do očí vetřel krev a špínu ze sedřených rukou. Na chvíli propadl panice, ale krátce na to se ovládl a uklidnil. Na chvíli. Paměť mu totiž začala vracet vzpomínky. Nejdřív jednu, chvíli po ní druhou a pak v rychlém sledu následovala smršť obrazů, které nikdy nechtěl zažít. A přece byly skutečností.

Ležel pod vysokým skalním převisem v hlubokém sněhu zbarveném do ruda. Ze vzpomínek se stopaři okamžitě do očí nahrnuly slzy. Takřka poslepu hledal čistý sníh. Snažil se omýt si ruce a potom očistit oči. Jen co dokázal znovu alespoň trochu ostře vidět svět kolem sebe, dopadlo na něj plnou vahou to nejbolestivější - oba byli pryč. Nenávratně pryč. Možná, že kdyby sám nespadl ze srázu, taky by už nebyl mezi živými. V tuhle chvíli o to i prosil.

Teprve, když se pokusil zvednout, projela mu tělem neuvěřitelně ostrá bolest. Tělo si nechalo fyzickou bolest v záloze, aby nejprve dokázalo přijít k vědomí. Až potom si stopař uvědomil tíhu na hrudi z polámaných žeber, nehybnou nohu a několik ran, ve kterých se pomalu srážela krev. Tělem mu tepala palčivá bolest a slyšel každý úder svého srdce. Byl ale na živu. Zatím.

Byl velmi daleko v lese, do kterého se lidé vydávali jen zřídka kdy a určitě ne v noci a v zimě. Úplně sám, v hlubokém sněhu a třeskutém mrazu se teď snažil přemýšlet. Život mu nastavil mimořádně krutou tvář. Nejprve utrpěl tak těžkou ztrátu obou svých nejvěrnějších souputníků, potom mu tělo vystavilo účet svých vlastních ztrát a vyhlídky na to, že by v opuštěné krajině v tomhle stavu bez pomoci přežil, byly pramalé.

Opodál zašustily větve statného smrku a s tupým zvukem z nich dopadla na zem sněhová čepice. Jakoby toho nebylo málo, pod větvovím stopař poznal ty oči. Ty zářivé velké oči, které zdánlivě žhnuly zeleným plamenem. Dlouhá hnědá srst, mohutná široká hlava a dlouhé bílé tesáky, teď už očištěné od krve. Ale nepřibližoval se. Stál pod mohutným stromem, sotva se pod spodní větve vešel, a jen stopaře pozoroval.

Stopař netušil, co má dělat. Stejně nemohl dělat vlastně nic. Pořád nechápal proč je z dálky sledoval, proč pak zaútočil na útočníky a proč se teď odhodlal blíž. Snažil se snad jeho a jeho souputníky chránit, leč takřka neúspěšně? Anebo to bylo celé jen velká shoda okolností a teď už je jeho čas nadobro sečten?