Milenci

Borůvčí už začalo ztrácet ostrou siluetu. Obrysy tmavě zelených keříků začaly splývat s ostatním lesním podrostem k nerozeznání a nad skalisky už poletovali první nedočkaví netopýři. Ten okolní klid byl naprosto uhrančivý. Široko daleko ani živáčka. Za nimi a ze stran jen těžce prostupný jehličnatý les a pod nimi kolmá skalní stěna, která je dělila od světa tam dole a přece jim ho nabízela jako na dlani "Opatrně. Nechoď tak blízko k okraji." Žádala ho teskně, když se šel rozhlédnout po okolí ze skalní římsy. On jen rychle nahlédl a hned se otočil k ní. Jejich společný čas jim byl totiž tak vzácný jako zlaté zimní slunce na jasné modré obloze, na které leckdy také čekali po dlouhé týdny. 

Natáhl k ní ruku a věnoval jí ten okouzlující úsměv, který ji pokaždé dostal do rozpaků. Uměl se uhrančivě smát i očima a přesně to na něm milovala. S hořícími tvářemi sklopila zrak k borůvčí a chvíli váhala. Nakonec mu však úsměv nesměle oplatila a chytla se jeho hřejivé dlaně, aby ty dva kroky, které je od sebe dělily, na rozechvělých kolenou v nerovném skalním terénu ustála.

Láskyplně si ji k sobě přivinul a mlčky ji pevně objal. Slov nebylo třeba. Pevná náruč a hřejivá propletená těla byla výmluvná víc, než kolik by se dalo vepsat slov do všech knih světa. Přivoněl k jejím vlasům a svět přestal existovat. Dokonce i syté tóny vůně borovic na skalách náhle ustoupily do pozadí, až je přestal zcela vnímat. Jednu ruku zdvihl a přiložil jí na její temeno a prsty propletl v její rozpuštěné vlasy. Ten dotyk se jí líbil. Uklidňoval ji, a tak mu s důvěrou přitiskla tvář k hrudi. Pohrával si s jejími vlasy. Směle si je obtáčel kolem prstů a pomalým pohybem směrem ke konečkům je zase pouštěl, aby se ladně snesly zpět na její ramena. Snažil se prolistovat každý jednotlivý vlas, jakoby dohromady představovaly listy stránek knihy, do které se toužil začíst a zapamatovat si každý řádek. Byla to kniha o ní a stejně jako bylo těžké uchopit jeden jediný vlas, tak náročné bylo pročíst se celou knihou. Ale to ho neodradilo. Věděl, že tu není od toho, aby ji do podrobna pochopil, ale od toho, aby ji plně miloval. 

Ona se jeho náruči zcela poddala a snažila se mu dát najevo, co pro ni pouhé, avšak tak moc neobyčejné objetí znamená. Bylo pro ni jako tajná skrýš před všedními strastmi, jako kolébající se loďka unášená načechranou vodní hladinou, jako první paprsky letního slunka probouzejícího se na horizontu zvlněné krajiny a jako maják zářící v dáli na širém moři. Přitiskla se k němu ještě víc a tak moc toužila rozpoznat všechny emoce, které se v jeho náruči mísily, leč marně. Nedokázala uchopit ani své pocity, které v ní bouřily, jako mračna v dusném červencovém dni. Lehce sevření povolil, ale jen natolik, aby ji vzal něžně za bradu a otočil její tvář k západu, kde hrálo na obzoru tolik barev, že i malířům by byly jejich palety malé. Chtěl, aby si tento kouzelný moment vychutnali společně. 

Zrak mu ale co chvíli sklouzával zpět k jeho milované. V očích a ve tvářích se jí leskl ještě krásnější třpyt a ještě sytější tóny, než dokázalo na horizontu vykreslit slunce. Všimla si jeho pohledu a začervenala se ještě víc. Nad hlavami se jim objevily první hvězdy, a tak oba, stále v objetí, obrátili pozornost k obloze a pozorovali přibývající třpytivý skvost. V jeden moment se přes celé černající nebe snesla jedna hvězda tak ladně a přesto za sebou zanechala dlouhou intenzivní stopu. Podívala se mu do očí a poprosila ho, aby jí pošeptal to nejtajnější tajemství. V očích mu blýsklo, políbil ji a oba věděli, že vše je dobré.