Pekař
K pořádnému pecnu chleba vedou dvě věci, říkával mu vždycky děda. Je to probdělá noc, její půlka přinejmenším, a pak hlavně... měj dobré vztahy s mlynářem!
No jo, ale už mu nikdy neřekl, jak má s mlynářem dobrý vztahy mít, když doma tři dcery má, z nich dvě pomalu na vdavky a té nejstarší pořád mlynářův syn nadbíhá. Což o to, to by se i hodilo, kluk to byl od fochu, silnej, pracovitej i rozumnej a rád jí měl, to jo. Ale co to platný bylo, když pekař byl hlava tvrdohlavá a usmyslel si, že pro žádnou z jeho holek není žádnej kluk dost dobrej.
Bylo zase jen pár hodin po půlnoci, když pekař po kamenné podlaze na drkotajícím vozíku přitáhl další dva pytle s moukou. Ze sklepa si donesl ještě kvásek a od obou už zkušeně podle oka do dřevěné díže přidal. Zalil vodou a začal vypracovávat těsto. Pěkně poctivě, pomaloučku. Děda ho učil, že to není třeba uspěchat. Těsto si pak stejně bude růst a kynout svým tempem.
Pec rozpaloval už v podvečer. Naložil jí dost na to, aby si mohl jít alespoň na pár hodin lehnout. Při zadělávání těsta potom řádně přiložil a pak už nechybělo mnoho polínek, aby stará poctivá masivní pec vydržela žhnout až do rána. Jakmile měl uprostřed noci těsto umíchané, nechal ho dělat, co umělo samo nejlépe - kynout.
A šel vzbudit své tři pomocnice. Ta nejstarší už ale stála ve dveřích. Se širokým úsměvem a v očích tolika energie, že k tomu nenacházázel slov. Tolik mu připomínala její matku, že někdy nenacházel takřka ani pevné půdy pod nohama. Dal by cokoliv za to, aby jí mohl ještě jednou spatřit. Aby jí mohl ještě jednou pohlédnout do tváře. Ale věděl, že to už se nikdy nestane. Asi i proto tolik lpěl na své nejstarší dceři.
"Nebuď je, táto. Nech je spát, to zvládneme."
Řekla mu s úsměvem, když si za zády uvazovala šňůrky od bílé pekařské zástěry.
Ten úsměv měl takovou moc, že se pekař na slovo nezmohl a dceru jen mlčky pevně objal.
Časně nad ránem už měli všechny pecny vyskládané na dřevěných roštech, aby chladly. Pekař je ještě poprášil jemnou vrstvou mouky a nechal je odpočívat. Jeho nejstarší potom rychle popadla plátěny pytlík s moukou, strčila do něj prst a v mžiku nakreslila tátovi na nos bílou čáru. Začala se u toho tolik smát, že to ani pekař nevydržel a taky se rozesmál. Celou pekárnou tak zněl upřímný radostný smích a dokonce se říkalo, že právě kvůli němu tady vždycky chleba měli ten nejlepší ze všech.
Pekař, ještě se smějíc, si setřel dlaní mouku z nosu, když dcera zdvihla z roštu krajní pecen, sbalila ho do zástěry a se smíchem s ním utekla ke dveřím pekárny. Pekaře rázem smích přešel, protože hned přesně věděl, kam s ním má namířeno. S posledním radostným pohledem na tátu se otočila ve dveřích až jí sukně dokola zavlála a už byla pryč.
Sotva se pekař nadechl, bouchly za ní dveře a on si jen tiše povzdechl. Asi toho kluka mlynářsýho bude muset nakonec stejně vzít na milost, když ho má tak ráda.