Rudovláska

Nad ránem už začala venku černou střídat temně modrá linka rýsující se nad horizontem. Noční svět se začal ukládat k spánku a on by rád též. Jenže měl oči dokořán a hlavu plnou rychle proudících myšlenek na ni - na rudovlásku.

Jako kdyby před ním ještě teď seděla. Jako kdyby se ještě teď procházeli nocí. Tak živý byl obraz její rozzářené tváře. Skutečně. Ještě nikdy neviděl v jednom člověku tolik života, tolik radosti, tolik úsměvů a tolik energie. Netušil, kde se to v ní bere. Sama dokonce zopakovala, jak je po náročném dni unavená. Našla v sobě úsměv a energii třeba i kvůli němu? Na moment zadoufal, že ano.

Byla neskutečně krásná a její půvab dokreslovala inteligence a neskrývaná nebojácnost, která se snoubila s něžnou ženskou lehkostí. Tohle si na ní zamiloval od první chvíle, kdy se setkali.

Teď si přehrával celý večer a celou noc jako sen, který se doopravdy udál.

Znovu se vracel k její otázce, když už byli nějakou chvíli z krčmy pryč a procházeli se nerušeni venku.

"Byly tam nějaké další ženy?" Zeptala se nečekaně.

"Co? Co to bylo vůbec za otázku? Co to mělo být za test? To si zjišťovala, jestli koukám po jiných ženách, když jsem s ní? Nebo se ptala jen proto, že seděla k místnosti zády a neměla o ní přehled?"

Ptal se sám sebe a prostě nevěděl. Jen mu ten dotaz zněl v mysli společně s jejím výrazem ve tváři. Dobře si totiž všiml, že se po té otázce narovnala, v očích jí zablesklo a její pozornost v okamžiku vystřelila o tisíc procent nahoru.

Jasně, že tam byly další ženy, ačkoliv si žádnou z nich nepamatoval. Byla to přeci krčma. Tam je lidí hodně. Jenomže nevěděl, jak odpovědět. Netušil, jestli existuje správná odpověď a notně znervózněl. Vybavil si matně jen jeden pár. Ti dva seděli na konci místnosti v přímé rovině za ní.

"Byl tam jeden pár, proč?" Odpověděl a ta chvilka na složení tak strohé věty mu připadala jako věčnost.

Neodpověděla nic a teď z jejího výrazu nesvedl vyčíst ani sebemenší náznak toho, co se jí honí hlavou. Byl to jediný moment večera, kdy ho dokázala parádně zaskočit a naprosto odzbrojit. Bod pro ni.

Krom toho té jedné chvíle po prapodivné, snad testovací otázce, s chutí četl mezi řádky jejích vět. A tomu dodávalo sílu, radost i odvahu. Dobře si všiml, že k němu chová zřejmou náklonnost, že jí zajímá a že ho chce poznat.

Netroful by si sice říct, že v ní čte jako v otevřené knize, ale alespoň o knize věděl a uměl se začít. Evidentně už to byl bonus oproti jiným mužům. Ano, uměl být i docela arogantní, ačkoli ego mu dovolovalo nazvat to jen odvážnou opovážlivostí.

Dokázal by se jí do tváře dívat snad pořád. Úplně ho pohlcovaly ty oči plné života. Nemohl se vynadívat rudých pramenů vlasů, které se jí pohupovaly vedle tváří a jak si co chvilku některou z neposlušných loken schovávala za uši. Vypadalo to, jakoby plamínky ohně odporujíc zemské tíži tančily vzhůru nohama od jejího čela až k té roztomilé bradě a ještě víc osvětlovaly její planoucí oči.

"Do háje!" Oči!" Vyhrkl najednou v myšlenkách a polil ho studený pot. Jakou barvu mají její oči?! Nemohl uvěřit, co je za hlupáka, že si nevybaví barvu jejích očí a v duchu si za to nadával ještě hůř. Byl natolik ohromený z té energie, která z nich sálala, že si nedokázal vzpomenout na jejich barvu.

"Tak z toho se nevymluvíš jestli příště zavře oči a zeptá se, jakou mají barvu."

Vynadal si znovu.

Příště musí procitnout dřív a zapamatovat si to. Nutně!

Jazyk jí jel o sto šest a i to bylo prostě úchvatné. Měla neskutečně široký přehled o světě, o lidech a o spoustě dalších věcí. Byla mimořádně inteligentní. To mu imponovalo stejně jako její vzezření. S takovou láskou a radostí vyprávěla o tom, co dělá každý den. O svých zálibách, když najde chvíli volna. Nad čím přemýšlela dnes ráno, když se vzbudila a co se jí nejčastěji honí hlavou v průběhu dní. I o tom, jak se snaží neustále učit něčemu novému. Byla k nezastavení, ale on ani nechtěl, aby přestala.

Byl tu ale jeden háček. Pořádný háček. Byla přislíbena jinému. Jinému a navíc o tolik staršímu. Šedivému chlapovi, co mohl klidně být její otec. Přinejlepším.

Bylo jim spolu celý večer příjemně a čas letěl, i když se zdálo, že žádný čas vůbec neexistuje.

Nepřestávalo ho bavit začítat se do barvitých tónů jejího hlasu nebo do spletitého labyrintu jejích myšlenek a byl rád, když se k němu tu a tam tiskla. Nemohl odolat a zkusil ji políbit. Dvakrát. Dvakrát se mu uhnula. Dvakrát byla nervózní a v rozpacích. Nechtěla to ale dát znát a snažila se odvést pozornost i řeč jinam. Přitom bosou nohou v jemném písku bezmyšlenkovitě obkreslovala symbol srdce. Nikdy neviděl nikoho tak roztomile sladkého, jako teď ji, snažící se horlivě zamaskovat rozpaky vládnoucí jejím emocím. Věděl, že je na dobré cestě, ale přislíbení brala přeci jen vážně. Zatím.

Nakonec se ale jejich rty na malý moment přeci setkaly. V okamžiku, kdy se jejich tváře přiblížily natolik, že už uhnout nešlo. Bylo to tak... samozřejmé, tak... spontánní, tak... chtěné a tak... krátké!

Při té vzpomínce ho prolévala horkost zevnitř i zvenčí a v ten samý okamžik zahlédl za oknem předzvěst východu slunečního kotouče. Raději se přetočil, zavřel oči a snažil se dospat probdělou noc. Planoucí rudá barva zalévající jeho výhled, byla právě teď to poslední, co potřeboval vidět, když se snažil usnout.

Potkali se nedlouho na to znovu. Přislíbení bylo náhle zrušeno a on v jejím šťastném výrazu plném lásky a spokojenosti jasně rozeznal, jasně četl v otevřené knize, že se vidí naposledy. Nedokázal to pochopit, ale bylo to více než zřejmé. Zcela jasné a kruté. Jen malý skromný dárek znamenající mnoho, letmý polibek a každý šel zase svou cestou. Smysl to začalo dávat až s delším časovým odstupem.

I takové scénáře nám život umí napsat. Jaký má ale život smysl a má sám o sobě vůbec nějaký nebo jsme to my, na které život teprve čeká, abychom mu smysl dali?