Kovář

Tenhle mohl být v Lukové kovářem. Chlap jak hora, který nad ostatními čněl dobře o hlavu. Urostlý, s pažemi co by mladé stromky mohly lámat a když večer v hospodě praštil pěstí do stolu, všichni ztichli a poslouchali, co chtěl říct. Zocelený svým řemeslem, léty u kovadliny a rozžhavené pece. Žil tu před nějakými 350 roky a narodil se do rodiny, ve které se kovářské řemeslo dědilo už po generace. Byl nejstarším ze sedmi sourozenců. Měl čtyři sestry a dva bratry. Sestry se časem provdaly a odstěhovaly se za ženichy do okolních vsí a statků. Jedna dokonce i do vzdáleného města, ale jeho dva bratři zemřeli náhle už v útlém věku. Od úmrtí toho druhého trávil s otcem v kovárně mnohem více času než dřív. Bylo totiž jasné, že v tradici rodinného řemesla bude pokračovat právě on.

Teď, už dávno dospělý, vzpomínal i na svého otce vždy, když ještě za tmy vcházel do kovárny. Slunce bylo hluboko pod obzorem a nadcházející nový den stydlivě prozrazovala jen tenounká tmavě modrá linka noční oblohy nad temným horizontem.

Kovář už roztápěl a rozdmýchával starou masivní pec. Přikládal, živil oheň, chystal si náčiní. Pak jeho hrubá, široká dlaň s nespočtem mozolů spočinula na letité kovadlině s takovou lehkostí a takovým klidem, jakou bere mezi prsty malíř svůj štětec nebo básník pero. Zdvihl kovářské kladivo za notně opotřebené topůrko do úrovně svých očí. Protočil ho ve vzduchu a zpříma se do něj zadíval. Jakoby si v něm právě prohlížel celé životy všech kovářů, kteří ho třímali v rukou před ním. Jak v očích, tak v kladivu se v ten moment zračil stejný živel... oheň. Plamen se odrážel z pootevřené pece do železa i do očí temně hnědých jako jeho těžká kožená zástěra s tkanicemi zavázanými až za krkem. Zástěra byla opálená vysokým žárem a tu a tam i lehce poškozená od jisker odlétávajících z kovadliny. Kovářovi chránila většinu těla, ale paže měl odkryté. Rukávy košile vyhrnuté pomalu k ramenům mu pomáhaly alespoň trochu se při náročné práci zbavovat přebytečného tepla. Pokud jste se na kováře podívali detailněji, všimli jste si, že na pravé ruce měl svaly ještě o něco mohutnější než na levé. Pravou neúnavně kul kladivem žhavé železo, které držel v dlouhých kleštích spočívajících mu v levé ruce.

První sluneční paprsky prosvítily v úzké lince okenice až na protější zeď kovárny a vytrhly kováře z chvilkového snění. Položil kladivo zpět na kovadlinu a jal se starým měchem přifouknout další vzduch do pece, aby udržel rostoucí žár. Bude to další dlouhý a horký den.