Kořenářka

Tahle mohla být kořenářkou.

Byla to moudrá žena žijící o samotě ve staré dřevěné chýši nad vsí. Měla čistě bílé vlasy v nichž byste šedivé spočítali sotva už na prstech jedné ruky. Vrásek ve tváři měla naopak nespočet a v obličeji se jí zračil nevyslovný klid. Úsměvem za ta léta už šetřila a i na slova byla skoupá.

I přesto, že někteří ji měli tak trochu za čarodějnici a vlastně se jí spíš báli, požívala u vesničanů povětšinou velkého respektu. Bodejť by taky ne. Jen a pouze díky ní přišla kupa dětí z okolí na svět zdravá a spousta dospělých se dožila svého věku jen díky jejím znalostem léčivých bylin.

Sama si ale byla vědoma svého věku a proto byla ráda, že se ve vsi našla učednice s odpovídajícím nadáním i zájmem.

Děvče ke kořenářce chodívalo někdy i třikrát v týdnu a učilo se rychle. Dobře ale věděla, že tohle umění je především o praxi a zkušenostech z ní. Zkrátka a dobře, že se bude učit celý život a stejně se nenaučí vše, co ví a neustále tvoří matka příroda.

Skromný domek kořenářky stál na dohled poslednímu stavení ve vsi, což byla mohutná stodola patřící jednomu z místních sedláků. Zrovna ráno z ní vyhnal nějakého přiopilého pobudu, který si v ní ustlal poté, co mu ze spíže ukradl bochník chleba, kus sýra a džbán vína. Toho kdyby si sedlák všiml hned, ještě ho dohoní a nasází pobudovi pár ran holí přes záda. Teď aby všechno ještě uklidil.

Chýše na kopci měla dvě místnosti, dva páry poněkud křivých oken, snad ještě více křivější kamenný komín a víc nic. Ani podkroví se pod rákosovou střechu nevešlo. Za to kolem domku se rozkládala zahrádka přetékající nespočtem druhů rostlin, pečlivě vyskládanými teráskami, zídkami a udržovanými pěšinkami. Pestrobarevná paleta květů byla pastva pro oči a mísící se vůně všech těch květin ještě víc umocňovaly početné svazky sušené natě zavěšené pod střešním převisem. Celou tu přehlídku vědění obkružoval nízký plůtek z lesních větví a jeden by nevěřil, že to všechno je jen nepatrný zlomek toho, co divoká krajina umí nabídnout. Jednoduše jen taková koncentrovaná sbírka toho nepotřebnějšího a nějpoužívanějšího, co muselo být vždy po ruce. Opravdu vzácné poklady chodívala kořenářka sbírat na nedaleký vršek porostlý březovým hájkem, do stinného hvozdu za řekou, do rozeklaných skalisek na horizontu, ale dokonce i na louku přiléhající k poslední stodole. Záleželo kdy a kde co hledat.

V podvečer toho samého dne, bezvětrného a podzimního, se vzduchem neslo zvláštní těžké mrazení. Sedlák ho dobře cítil na zátylku, když ve stodole konečně vše uklidil a urovnal poslední otepi slámy.

Vyšel ven před stodolu a spatřil lidi jak běží ze vsi co jim nohy stačí a horečně na něj mávají. Otočil se tím směrem a na obloze za střechou stodoly uviděl stoupat hustý černý dým. Tam vzadu už stálo jen jedno stavení.

V mžiku dohnal ostatní a v momentě, kdy vbíhali otevřenou brankou nebo přeskakovali nízký plůtek na kvetoucí zahrádku, se v rozvášněných plamenech propadla celá slaměná střecha dovnitř domku. Dřevěné obvodové stěny se okamžitě zhroutily také, jen ten pokřivený kamenný komín ještě odolával.

Když se lidé odvážili odkrýt oči, které si v ten okamžik narychlo kryli holýma rukama před odlétávajícími jiskrami a prudce sílícím žárem, nikdo z nich nechtěl domýšlet, jestli kořenářka zůstala uvnitř. Ba co hůř, po děvčeti taky nebylo vidu ani slechu.