Stařec

Tenhle mohl být stařec, který už prožil tolik zim, že nikdo nepamatoval, kolik jich vlastně bylo. Občas k němu chodíval syn jeho dobrého přítele, jehož příští zima bude teprve desátá.

Chlapec seděl v lehce rozviklaném starém křesle u krbu. Už nějakou chvíli spolu vedli další ze svých rozhovorů. Stařec se teď ale odmlčel. Nespouštěl zrak z tančících plamenů, dýchal pomalu a pokuřoval ze své oblíbené dýmky. Dlouhý bílý plnovous mu splýval přes halenu až na hruď. Svůj zdobený kabátec okrové barvy měl přehozený přes opěradlo svého křesla. Stejně rozvrzaného, jako toho, na kterém seděl chlapec. Ten ho bedlivě sledoval. Všiml si, že i přes jeho věk, který možná ani on sám nezná, mu v očích plane taková energie, jakou nespatřil v očích mnohých mladších.

"Upřímnost..."

Pronesl stařec po chvíli, aniž by zvedl zrak z plamenů a opět navázal krátkým mlčením. Chlapec zpozorněl, ale neptal se. Trvalo mu to, ale už pochopil, že stařec je příliš starý a moudrý, než aby kamkoli spěchal.

"Upřímnost... co si o ní myslíš, chlapče?"

Chlapec pátral v mysli po vhodné odpovědi.

"Je to dobrá vlastnost." Prohodil po chvíli.

"Je dobře, když lidé mluví upřímně. Alespoň potom víš, na čem jsi." Dodal.

"Ano, upřímnost je velkou cností člověka." Pousmál se stařec.

"Bohužel cností ne úplně dobře přijímanou. Ve skutečnosti najdeš jen málo lidí, kteří ji od tebe dokážou bez výhrad a bez domněnek přijmout. A to tě ještě musí dobře znát, aby to tak bylo. Stejně to platí i naopak, když ty nasloucháš něčí upřímnosti."

Nastala další odmlka, kdy si stařec potáhl z dýmky. Chlapec přemýšlejíc mlčky sledoval uhasínající plamen jedné ze svíček na složitě vzorovaném svícnu, který stál na krbové římse.

"Jak to myslíš? Je tedy upřímnost dobrá nebo špatná?" Optal se chlapec, když ze svíčky začala stoupat tenká linka dýmu.

"Je dobrá, jen ne vždy vhodná a dobře přijímaná." Poznamenal stařec.

"V našem světě je mnoho lidí, kteří si upřímnost berou osobně, nechávají zbytečný průchod svým emocím nebo ji považují i za drzost. Proto se s ní musí nakládat povážlivě. Někdy může dokonce nadělat více škody, než užitku."

"Říkáš, že mám lidem lhát?" Otázal se chlapec, ačkoli hned vytušil, že to byla hloupá otázka.

"Ne, to neříkám. Využívej jí opatrně a s ohledem na to, ke komu jí pronášíš. Mně osobně v životě nepromyšlená upřímnost téměř vždy spíš uškodila, než aby mi pomohla."

Chlapce tahle slova překvapila. Nezažil situaci, ve které by ten starý muž udělal chybu. Jenže v porovnání s jeho životem byl chlapcův mladý život jen nepatrným okamžikem, za který se za podzimního bezvětří snese barevný list k zemi.

"Buď k lidem upřímný. Vol ale míru upřímnosti pečlivě. Předejdeš tak chvílím, kterých bys zbytečně litoval. Někdy je lépe říci méně a někdy je dokonce nejlepší mlčet zcela."

"Jak mám potom rozlišit mezi lží a neúplnou pravdou... neúplnou upřímností?" Zapřemýšlel chlapec nahlas.

"To záleží na tvých schopnostech. Na tom, co se zvládneš naučit. Dívej se lidem do duše. Pozoruj řeč jejich očí, řeč jejich těla. Poslouchej co říkají, ale pokus se je během jejich řeči zároveň vnímat jakoby byli němí. To všechno ti mnohdy prozradí víc než jejich jazyk. Vyvaruj se upřímnosti před těmi, v jejichž hlase rozeznáš přemíru opatrnosti nebo naopak košatého přehánění. A to hlavní... věř těm, kteří věří tobě. Věř těm, kterým na tobě záleží."

Na to už chlapec starci nic neodpověděl. Nevěděl co a zadíval se do uhasínajícího ohně.

"A co rozdíl mezi inteligencí a moudrostí, znáš jej?" otázal se s letmým úsměvem pod vousem stařec. Chlapec vzhlédl, ale stařec rovnou pokračoval:" Inteligence je vědět, že dřevo hoří. Moudrost je vzít polena a přiložit." :)