Pár

Tihle dva mohli kdysi tvořit pár. Pár tak přirozený, že splývali v jeden samozřejmý celek. Znali se od dětských let. Vždycky na sebe mrkli, když ráno odcházeli za prací. Ona jako malá chodívala na louky pod lesem pást housata. On zase od mala pomáhal u pracovních koní, kteří z lesa tahali pokácené kmeny. Jakmile slyšela praskání větvoví a pád statného stromu, hbitě přeháněla housata blíž k cestě z lesa. Věděla, že nebude trvat dlouho a vyvede po okraji louky mohutného chladnokrevníka, který si s těžkým nákladem pohrával stejně snadno jako ona s proutkem k sehnání neposedných ukejhaných opeřenců. Smáli se, škádlili se, laškovali, spoustu si toho slíbili. Co svedli, vždy splnili. Co nesvedli zatím, slíbili si na později.

Studený vítr odvál pár zim a dával prostor několika horkým létům, během nichž ti dva dospěli. Byla pro něj tím nejpádnějším důvodem, proč nedospával slunka východu a vstával z postele už v hodině, kterou si k prozpěvování vyhradili skřivani. Pospíšil si, protože jí večer co večer psával na list papíru pár milých vět. Ona byla na nohou tak rychle, že i krátké zatrylkování kosa v ranní mlze by se zdálo býti zpěvem o několika slokách. Těšila se, že ráno zase najde za okenicí kratičký dopis, který tolik znamenal.

Zamiloval se do jejích vlasů, které měly barvu temně bronzových stínů pod lipovou alejí, když se zešeří, a pružnost lnu, jenž vítr nedokázal uchopit. Zamilovala se do jeho sytě modrých očí, které jí připomínaly chrpy, čekanky, hořce a hadince, jež míjela pomalu na každé z okrajů cest. Miloval její vůni a přál by si umět v ní listovat, aby mohl pročíst každou linku toho parfému, který se jinak neodvažoval popsat ani těmi nejodvážnějšími slůvky. Milovala, když jí držel v obětí a opakoval prostou větu: neboj, vše bude dobré." Byla pro něj jasně zářící hvězdou na obloze navádějící ho do bezpečí, když se tu a tam cítil jako bárka odevzdaná na milost a nemilost nekonečnosti rozbouřeného oceánu, o kterém fantazíroval z vyprávění kočovných kupců a toulavých poutníků. Byla v jeho očích klidná jako hladina řeky, ale silná jako její proud. Byl pro ni pevnou oporou. Kmenem, ze kterého se mohla dotýkat tepla slunečních paprsků bez ohledu na den či noc a rozkvétat nejen jedinkrát za rok, ale neustále. Byl pro ni štítem, za kterým si mohla bez obav dopřát býti křehkou a zranitelnou.

Vítr odvál další rok a v poštovní schránce přistál jinačí dopis... povolávací. Chtěla, aby ji zase držel za ruku a chtěla od něj znovu slyšet tu větu: "neboj, vše bude v pořádku." A on ji za ruku chytil a tu větu vyřkl. Chtěla, aby slíbil, že se k ní vrátí. A on ten slib dal.
Strach prostupoval její duší den za dnem. Úsměv a smích se pomalu měnily v němou tvář, až je vystřídaly krůpěje slané vody stékající po tvářích. Ještě dlouhá léta chodívala na louku pod lesem, kde se tak často vídali a hleděla očima bez jiskry na horizont. Doufala, že nakonec svůj slib přeci jen splní, ale bylo to vůbec poprvé za ten krátký pomíjivý život, kdy svůj slib nedodržel. Když pak přišla válka druhá, vlasy jí začaly šednou až příliš brzy.

Bylo to mládí, kterému nebylo přáno zestárnout? To už se nedozvíme. Ke vzpomínce na ně měli do kamene vtesáno... "příliš kruté je nebe, když bere mi... Tebe." 🖤 🕊